Moje spisovatelská dílna
Cestou necestou aroganci navzdory
(Čtyřdílná sága z jednoho života)
Když se ve veřejném prostoru objevily podrobnosti o osudu zaniklé pražské čtvrti Zátory, uvědomil jsem si, jak moc je toto místo svázáno s mým životním osudem. Zahloubal jsem ve své paměti a pokusil jsem se zaznamenat některé příběhy tak, jak jsem je v té době viděl a zažil. Tím jsem chtěl s historickou exkurzí skončit, ale hlava byla proti. Jak má člověk ve stáří sklony ke vzpomínkám, začaly se mi vybavovat další epizody a příběhy časově i věcně přesahující rámec období 1946 až 1979, ale podle mého soudu docela zajímavé a ilustrující celou dobu, která mi byla k žití v této zemi osudem přidělena. Momentálně ještě nevím, jak daleko a do jakých podrobností se dostanu, v současné době jsem se pustil do popisu období 1960 až 1979 z širšího historického pohledu tak, jak jsem ho autenticky zažíval. Druhý díl jsem proto nazval "Přes pubertu k normalizaci". Následovat by měl díl třetí z období let 80-tých a 90-tých, které byly v mé profesi svázány s cestovním ruchem. Pracovní název tohoto dílu "Za hranice všedních dnů" je odvozen z tehdejší reklamy cestovní kanceláře Čedok. Nechtěl bych opomenout ani další sféry mého působení jako byly sport a muzika, rodinný a veřejný prostor, proto nevylučuji ještě aspoň jeden díl další. Autor. Psáno 25.8.2023.
Díl I.
Příběh mého dětství a mládí, který se přímo váže k jednomu zaniklému pražskému koutu jsem napsal inspirován pořadem ČT a nazval ho
Love Story Zátory 2
(kliknutím na červený nadpis se teprve otevře vlastní text)
Při putování poměrně vzdálenou minulostí se mi, kromě obecného pohledu na popisované místo, vybavily mnohé osobní vzpomínky a detaily z té doby. A nejen to. Jak jsem postupně skládal celý ten příběh, překvapila mě jeho poměrně značná vypovídací hodnota i pro dnešní dobu. A možná, že hlavně pro tu úplně současnou. Podobně jako po druhé světové válce opět bojujeme o zachování svobody a demokracie a z nich plynoucích prosperity a důstojného života každého z nás. Co je ale varující, že metody tehdejších komunistů řízených ze Sovětského svazu, které vedly k ovládnutí naší země touto totalitní mocností a následné porobě, útlaku, ztrátě svobody a suverenity, a hlavně k hospodářské a morální devastaci celé společnosti, začínají opět jako sláma z bot čouhat ze současných aktivit některých jedinců, uskupení i politických struktur. Jejich spektrum je zdánlivě širší, jeho hlavními zbraněmi jsou populismus, dezinformace a matení veřejnosti s jediným cílem. Vrátit český stát zpátky tam, kde už jako součást ruského impéria jednou byl. Není žádným překvapením, že v této podvratné činnosti se opět angažuje komunistická strana. Z ideologie se jim komunismus jako takový úplně vytratil, demagogická příchylnost k ruské imperiální říši zůstala. Pod mohutnou palbou ruské hybridní dezinformační mašinerie jim pilně sekundují další rádoby demokratická uskupení ohánějící se "vlastenectvím", "suverenitou", ochranou před neexistující migrací atd. Pozadu nezůstávají ani autoritářsko-oligarchické struktury. Ti všichni mají plná ústa demokracie a svobody slova, ale ve své podstatě jim jde výhradně o to, jak tyto hodnoty odstranit, protože jejich nedemokratickému naturelu prostě nevyhovují. Proto pokusy "řídit stát jako firmu" tzn. autoritářsky, snaha o zrušení nepohodlného senátu, o ovládnutí veřejnoprávních a pokud možno všech medií, diskreditace politických odpůrců a kritiků, otevřené výpady proti členství v evropských strukturách a EU samotné atd. Dnes bychom, oproti období před r. 1948, teoreticky měli mít výhodu v tom, že uvolněné historické prameny nám poskytly dostatečně podrobný vhled do tehdejších sovětských totalitních a imperiálních praktik. Ty se v zásadě příliš nezměnily a jsou dnes obdobně používány současným Ruskem k obdobnému cíli, oslabení a následnému ovládnutí demokratické Evropy. Někdy mám pocit, že naše země si z toho žádné poučení nevzala a děsí mě, že by naši vnuci mohli znovu prožívat podobně nesmyslné, hloupé a trapné příhody jako já za svého mládí, to vše na pozadí zdecimovaných a okradených rodin, politických procesů a vražd. Kolem sebe vidím dokonce i protagonisty tehdejší šikany a křiváctví, kteří se najednou vynořili a ani dnes se nerozpakují šířit bludy a dezinformace za účelem zcela zřejmým. Proto jsem se pokusil, aby moje povídání nebylo jen historickou faktografií, někdy možná příliš detailní, ale také varováním před opakováním chyb a tudíž i podobných důsledků, které se pak zákonitě dostaví. Zároveň ale věřím, že se moje chmurně se rýsující deja vu přece jen nenaplní... Autor. Psáno 10.5.2021.
Díl II.
Pokud bychom vycházeli pouze z časového sledu událostí, končil předchozí díl Love Story Zátory 2 rokem 1979, kdy Zátory dospěly ke svému faktickému zrušení a vymazání z mapy hlavního města. Nějakou dobu pak ještě trvaly demolice, výstavba stanice metra, přeložky komunikací atd. K širšímu dokreslení situace a poměrů toho období má přispět druhá část mých pamětí, kterou jsem nazval
Přes pubertu k normalizaci
(kliknutím na červený nadpis se teprve otevře vlastní text)
a kde jsem se chtě nechtě musel vrátit nejen k r. 1968 a počátkům normalizace, ale i do let dřívějších, abych v zájmu konsistence celého příběhu věrohodně popsal některé další epizody té doby, které jsou obecnější a už se přímo netýkají jen pražských Zátor. Vyprávění nemá být a není mým životopisem, proto neobsahuje detailnější popis mých soukromých a rodinných záležitostí. Snažil jsem se vybírat takové epizody, které jsou nějakým způsobem zajímavé, humorné nebo dokonce absurdní a ze kterých může vyplývat i nějaké poučení. Převažují příběhy z profesního, studijního nebo sportovně hudebního prostředí, kterými jsem si v životě zaplaťpánbůh prošel a mám na co vzpomínat. Osobně považuji za jejich nejzajímavější průvodní znak zřejmou existenci časové návratové spirály, která se mým životem dost intenzivně prolíná. Podobnost některých situací nebo událostí s těmi, které se odehrály v minulosti, nebude nijak náhodná, naopak historie se připomíná a snaží se nás varovat před opakováním stejných chyb. Dokonce to může vypadat, že nám dává druhou šanci a záleží jen na nás, jak s ní naložíme. Mně se to někdy povedlo a někdy ne, a tak to asi chodí. Když je ovšem příčinou opakování nesmyslů blbost prostá, neřku-li zlý úmysl, je to smutné a napadá mě parafráze bolševické agitky: "Komu není vzájemné rady, tomu není hospodářské pomoci.". Zejména v současné době vojenské a informační agrese Ruska proti svobodnému světu můžeme od tzv. opozice slyšet negování všech vládních i evropských kroků, strašení občanů chudobou a válkou, relativizování agresivních počinů, pravdy i lži a vyvolávání nedůvěry ve stát a jeho demokratické instituce, přesně ve stylu ruské nepřátelské propagandy, což vyvolává otázku "qui bono". Odpověď na ni je zcela jednoznačná. Aspoň pro mne ano. Autor. Psáno 21.1.2024.
Díl III.
Osmdesátá léta byla pro mne další obrovskou zkušeností a jejich příběhy jsou rámovány meritem tohoto dílu, jehož název jsem si vypůjčil z tehdejší reklamy cestovní kanceláře Čedok, kde mi bylo souzeno odkroutit si 10 let života. Celkem jde o léta osmdesátá, přes listopad 1989 až do „devadesátek“. Nicméně i zde se opět projevuje neúprosná logika návaznosti jednotlivých událostí včetně trvalého konfliktu jistého neústupného idealismu s arogancí, podlostí, sobeckostí a hloupostí. Jak už to tak bývá, mohl jsem si za něj tak trochu sám hlavně tím, že jsem si místo úžasných zítřků v socialistických konstrukčních nebo technologických kancelářích strojírenských národních podniků svévolně vybral angažmá ve výpočetní technice a tedy i v „buržoasní pavědě“ zvané kybernetika. Když k tomu přičtu vlastní přirozenou tvrdohlavost a tehdejší mé přesvědčení, že počítače jsou budoucností lidstva, bylo vymalováno nadlouho dopředu. Při vzpomínkách na tuto dobu jsem si uvědomil svoji tehdejší naivitu, se kterou jsem se pouštěl do všech nerovných soubojů s přesvědčením, že dobré dílo se chválí samo, že lidé a zejména ti kompetentní nejen naslouchají tomu, co říkám, ale že se tomu snad snaží i porozumět. Vycházel jsem z mylného předpokladu, že lidé na určitých postech mají na prvním (nebo aspoň na druhém) místě snahu o dobré a efektivní fungování firmy, kde pracují, resp. kterou řídí, a mají aspoň minimální zájem a schopnost objektivně posoudit úroveň svých kolegů a podřízených. Také díky tomu jsem si nikdy (a to bohužel za celou svoji profesní kariéru) třeba neřekl o zvýšení platu, samozřejmě že výhradně ke své škodě. Podobně se dělo i ve sportovní oblasti, kde to platilo obdobně a kde se také našlo poměrně dost jedinců, kteří nahrazovali svou slabší výkonnost podlézáním a pomlouváním. Celkem s uspokojením dnes kvituji jednu svoji vlastnost, kterou jsem si v kvapném průběhu života nestačil uvědomit, totiž schopnost včas odejít. Týkala se jak mého profesního, tak i zájmového působení. Není totiž nic horšího než když je člověk už trapný, vzbuzuje soucit nebo marně a sám bojuje proti "větrným mlýnům". Pomohla mi i neřešit neřešitelné situace a smířit se negativními důsledky takového počínání. Dalším mým překvapením zjištěným až v poslední době, je obrovské penzum hlouposti a chabé vzdělanosti v elementárních sociálních a logických disciplínách, vyskytující se v populaci této země, a to dokonce i mezi absolventy vysokých škol a nositeli akademických titulů. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že za tím hodně vězí svoboda slova resp. to, co si pod ní někteří a možná, že většina, představují. Zatímco v totalitě bylo běžné držet „hubu a krok“ a navenek se moc neprojevovat, u těch ambiciózních být servilní k režimu a u těch kovaných opěvování komunismu a Sovětského svazu, po pádu komunismu (dá-li se listopad 1989 tak nazvat) se každý začal cítit povolán mluvit do všeho, kritizovat cokoliv, tvrdit absurdní výmysly a ještě to vše šířit bez ohledu na zhoubnost takového počínání. Toho nepřehledna hned obratně využily různé postkomunistické a polokriminální struktury, napojily se řadu vrcholných i komunálních politiků, aby většinou úspěšně a beztrestně prováděly svůj „byznys“. Spolu s rozvojem sociálních sítí zesílila i útočná propaganda tradičních imperialistických a diktátorských režimů, s cílem podvracet mladé demokracie, včetně té naší, a vrátit je do svého područí. Chce se mi říci "Nihil novum sub sole", když vidím, jak současné Rusko uplatňuje v hybridní, ale dnes už i ve vyhlazovací horké válce vedené proti Ukrajině, stejné informační klamy, lži a fauly i stejnou vražednou tyranii, jako kdysi Goebbels, Stalin nebo Brežněv. Deja vu stále hrozí, jak praví moudrost o tom, že kdo se nepoučí z prožité minulosti, bude si ji muset zopakovat...Autor. Psáno 10.12.2022.
Za hranice všedních dnů
(kliknutím na červený nadpis se teprve otevře vlastní text)
Souběžně s útlumem (nikoliv ale koncem) sportovní činnosti, nalezením nového ušlechtilého koníčka a obrovské psychické kompenzace ve společenství bezvadných lidí pěveckého sboru Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, se mi zároveň naskytla příležitost pokusit se zlomit odpor k počítačům a všemu, co s nimi souviselo, v prostředí tehdejší organizace zahraničního obchodu (PZO), konkrétně cestovní kanceláře Čedok. Kývl jsem na nabídku mého kolegy z Prága Radka K., který se rozhodl stát se šéfem výpočetního střediska této politicky angažované a režimem silně kontrolované organizace a potřeboval k tomu někoho, kdo by mu kryl záda. Tak jsem se stal jeho zástupcem v jámě lvové. Poměry zde byly vůči technokratickému a politicky umírněnému Prágu mnohem drsnější a bezohlednější. Šéf Radek sice teorii počítačů příliš neovládal, ale zato byl velmi průbojný a cílevědomý. Občas jsem musel jeho excesy uvádět na pravou míru, ale upřímně řečeno někdy o to ani nebyl zájem. Zato politický (rozuměj komunistický) tlak extrémní. Mísila se tady chorobná snaha o získání postů na zahraničních zastoupeních s bezskrupulózním kariérismem, klientelismem a arogantní hloupostí. Samostatnou kapitolou byly posty, kde zaměstnanci přicházeli do přímého styku s cizinci a tím pádem měli příležitost vylepšit si své příjmy nelegální výměnou peněz. Rozdíl oficálního a černého kurzu nabízel značné výdělky. Jednalo se o průvodce, řidiče autobusů i referenty inkasující v hotovosti u přepážek za přímý prodej ubytování a dalších služeb. V interhotelech se vyskytovaly takto organizované klany. Aktéři byli povětšinou tzv. "politicky spolehliví" a často spolupracovníci StB, jak se později ukázalo. V textu bývá za jejich jménem v závorce uvedeno krycí jméno nebo služební číslo, obé získáno z veřejných zdrojů. Někdy se divím, že jsem to vše vydržel až do konce osmdesátých let, kdy se komunistický režim sice zhroutil, ale jeho exponenti kolem sebe nepřestávali kopat. Chování lidí v té době mi opět potvrdilo existenci oné časové spirály, kdy je většina z důvodu sobeckosti, pohodlnosti, lenosti přemýšlet a zdání zachování vlastního prospěchu, schopná nechat se obelhat a zvolit tu nejhorší možnost. Platí, že pokud se dostane k moci arogantní hlupák a něčemu nerozumí, místo aby se někoho zeptal, tak to zruší, ke škodě všech.Tak dopadlo i výpočetní středisko, které se mi nakonec přece jen povedlo vybudovat. Moje obavy z další podobné analogie na celostátní úrovni současná politická scéna devastovaná antisystémovými a proruskými křiklouny nijak nezmenšuje. Autor. Psáno 21.8.2024.
Díl IV.
Začátek let devadesátých pro mne znamenal chvilku tápání a přemýšlení jak dál. Okamžitě se objevilo plno snaživců, kteří se pokoušeli obchodovat úplně se vším počínaje máslem rovnou z náklaďáků, přes prací prášky až po dětské pleny. Ti podnikavější využili otevřených hranic k nákupu do té doby nedostatkového průmyslového zboží v Německu a možnosti jeho následného prodeje se ziskem na veřejných burzách např. na Letenské pláni. Veksláci, kteří měli z doby předchozí hodně vyděláno, to začali provozovat ve velkém a přiváželi hlavně elektroniku včetně osobních počítačů. Ti, kteří měli dobré kontakty v západních zemích, většinou z jejich působení v zahraničí ve službách komunistickému režimu, nalezli zlatý důl ve vracení daně z přidané hodnoty při vývozu zboží z těchto zemí. Např. ve Spojeném království to bylo 13 % z kupní ceny a stačilo mít důkaz o vývozu v podobě proplacené faktury nebo stvrzenky. Nakonec jsem postupně i s pomocí pár náhod přišel na to, jak se celkem slušně vyrovnat s novou situací a poměrně úspěšně se zapojit do budování kapitalismu s lidskou tváří. Proto jsem pro tento poslední díl použil zatím pracovní název
Kapitalismus po česku aneb návrat ke kořenům
(kliknutím na červený nadpis se teprve otevře vlastní text)
Vstoupil jsem do něj s holýma rukama, když nepočítám slušné vzdělání v oboru informačních technologií, příslušné zkušenosti a praxi v programování. Pak se mi dostal do ruky osobní počítač s vhodnou databázovou programovací platformou. Po základním osahání a existující poptávce po různých aplikacích jsem zjistil, že pomocí prodeje programu vytvořeného za jedno odpoledne mohu stržit více než byl můj dosavadní měsíční příjem. Nezbývalo než si takový počítač s příslušným vybavením opatřit. Další věcí bylo živnostenské oprávnění na vázanou činnost, pod které jsem zahrnul i kolegu, který byl sice šikovný, ale nutné vzdělání pro získání oprávnění neměl. Po ročním působení v oblasti software pro cestovní ruch přišla nabídka velké zakázky, která dala impuls k založení firmy s.r.o. se softwarovou specializací. Společenskou smlouvu nám připravil najatý právník tak, že jednatelé se stejnými právy budeme všichni čtyři společníci. Protože jsem měl příslušné vzdělání a praxi v oboru počítačů, stal jsem se i odborným garantem. Kolegové souhlasili, že budu vystupovat také jako ředitel firmy a spirála se mohla začít dále kroutit... Leden 2025.
Vše vypadalo docela nadějně, slušně jsme prosperovali a udělali jsme si jméno na trhu. Smlouvy platily a faktury se proplácely. Postupující devadesátky to ale změnily a přinesly sebou i další jev. Bez příslušného "zainteresování" zadavatele se už žádná větší a zajímavá zakázka nedala sehnat, ale zato se dalo o ni snadno přijít. Dalším negativem bylo zhoršení původně dobrých vzájemných vztahů, což obojí mě od dalšího podnikání odradilo. Spirála se zase vrátila do kritického bodu. Našel jsem si zaměstnání jako programátor mainframe počítačů, chvíli jsem pracoval v zahraničí, než si u nás uvědomili, že bezhlavé rušení těchto počítačů bez adekvátní náhrady opravdu nikam nevede. Skončil jsem tak, jak jsem začínal, programátorským postem v české firmě, kde jsem mohl uplatnit své dlouholeté znalosti a zkušenosti za slušných podmínek. Shodou okolností tam celý život pracoval můj otec, kterého si někteří starší zaměstnanci dokonce pamatovali. Situace se tam ale začala cyklicky podle stejného schématu horšit, jak na vedoucí místa nastupovali ambiciózní a méně znalí jedinci. Vyšlo mi to tak tak do důchodového věku a docela rád jsem ho využil. Od té doby se věnuji rodině, zahradě a koníčkům, zejména hudbě. Moje obavy o budoucnost našich potomků a Česka vůbec, se po přepadení Ukrajiny Ruskem, "odhadovaným" volebním preferencím pologramotného hulváta slovenské národnosti a jeho klaky, návratu komunistické lži a demagogie na politickou scénu a hlavně nástupem arogantního hlupáka s náklonností k Rusku do funkce prezidenta Spojených států, nijak nezmenšily, ale spíše naopak. Zase půjde o to, kam se přikloní osud a volební většina, zda k demokracii nebo k její likvidaci a dovedení obecné časové spirály do dalšího kritického bodu, nápadně podobného únoru 1948...Duben 2025.
Doslov.
Záměrně jsem se závěrečným slovem čekal až do výsledků voleb do české poslanecké sněmovny, které se uskutečnily 3. a 4. října 2025. Způsobily něco jako českou říjnovou fašistickou revoluci (ČŘFR). Místo výstřelu z Aurory ji v nabízející se analogii potvrdil vstup nátlakové skupiny se zázemím pofidérního Institutu Václava Klause, neprůhledným financováním a protievropským programem, která si říká Motoristé (zřejmě kvůli jedinému bodu svého programu - protestu proti plánu EU ukončit výrobu spalovacích motorů za deset let v r. 2035, není to trochu málo ?), do poslanecké sněmovny. Bohužel musím konstatovat, že arogance a hloupost z české společnosti vůbec nezmizely, naopak pokračují a jsou velmi oblíbenými a často zneužívanými fenomény. V situaci, kdy Česká republika má nejmenší počet chudobou ohrožených lidí v celé Evropské unii, robustní sociální systém s valorizací důchodů, která plně kompenzuje předchozí vysokou inflaci, klesající ceny paliv a energií a rozbíhající se hospodářský růst, se nechat přesvědčit, že Česko je spálená země na pokraji ekonomického krachu a kromě toho se nepotřebuje nijak zvlášť bránit proti východnímu samoděržaví, které už 4 roky vojensky ničí Ukrajinu (kousek za našimi hranicemi), je opravdu opoziční majstrštyk. Buranov začíná těsně za Prahou a ovládl ho jeden "obohacený buran" podle přísloví svůj k svému. Jak jinak si vysvětlit, že celá republika kromě ostrůvku Prahy a blízkého okolí, akceptovala čtyřletou destruktivní a lživou kampaň jemu naprosto oddaného spolku, který si říká ANO - bude líp, přičemž všichni i oni dobře vědí, že za jejich vlády to nebude. Zatím se snaží ochránit moc a neprůhledně nabyté majetky svého nedotknutelného šéfa, který je trestně stíhán pro dotační podvod a v případě nominace na předsedu vlády musí prokázat, že není ve střetu zájmů. Proto mu nezbývá, než se spojit se dvěma fašizujícími subjekty SPD (předseda rovněž trestně stíhán pro rasismus) a Motoristů (s ikonou postpubertálního týpka bez morálky, který je policií vyšetřován rovněž pro rasismus a vyhrožování) a nechat se od nich vydírat za příslib, že ho k trestnímu stíhání nevydají. Po 36 letech svobody je výsledkem demokratických voleb politický paskvil směřující k tyranii. Tato kuriózní situace kromě toho znamená též hazard se zatím skvělou pověstí České republiky na mezinárodní scéně. Důvěru lze snadno ztratit a velmi těžké je ji znovu získat. Jediný, kdo se z toho může radovat, je Kreml.
Co se týče mé predikce v chování historické časové spirály, platí ta z dubna tohoto roku viz výše, která je nápadně podobná bolševickému převratu v r. 1948. Tehdy obelhal Gottwald méně vzdělanou část obyvatelstva, říkalo se jí lůza, ozbrojil fanatické příznivce své strany a sovětského Ruska, zastrašil prezidenta a nastolil diktaturu. Tentokrát podobný model zvolil komunistický udavač, soudně uznaný lhář trestně stíhaný pro dotační podvod v Česku, vyšetřovaný pro praní špinavých peněz ve Francii, který zbohatnul jako komunistický zahraniční delegát v Maroku, kde "obchody" tehdy řídila sovětská (a také hodná?) KGB, a zejména pak mafiánskými nezákonnými čachry po sametové revoluci za přispění některých tehdejších vrcholných politiků. Samozřejmě, že podmínky a způsob cesty k moci nejsou a nemohou být zcela totožné, faktem je, že pomocí lží, urážek, hulvátské arogance a za přispění ruské hybridní propagandy, se mu podařilo vyhrát parlamentní volby. V cestě k absolutní nekontrolované moci mu dnes stojí už jen mentálně silnější prezident republiky než byl Beneš, a horní komora parlamentu - senát. Vše ostatní si již uzpůsobil k obrazu svému. Tak uvidíme. Psáno 13.10.2025.